Příběhy klientů

Na následujících řádcích si můžete přečíst, čím si prošli naši klienti a jak jim „mrtvice“ změnila život.

PŘÍBĚH PAVLA

O ERGO AktivuPřišel jsem do ERGO Aktivu po třech měsících pobytu v nemocnicích. Po operaci hlavy a terapiích v Obloukové, kde mi na ERGO Aktiv dali doporučení. Zaujala mě nabídka programu Happy neuron. Procvičování kognitivních úloh mi velmi pomohlo, program jsem si nahrál a používám ho i nadále doma na svém počítači.

Během rehabilitace se mi začaly vracet schopnosti krátkodobé paměti. Zapomněl jsem hesla od emailu, pin od telefonu a další důležité přístupové údaje. Po návratu z nemocnice jsem musel všechno měnit a psát si je, bylo to náročné. V rámci terapií v ERGO Aktivu jsem si vedl deník, zaznamenával jsem si do něj běžné aktivity a trénoval tím paměť. Naučil jsem se vyhledávat na internetu a rychleji se orientovat při práci s počítačem. Získal jsem jistotu v ovládání počítače a napadlo mě, že bych si díky němu mohl zjednodušit i běžné starosti jako je placení faktur. Zařídil jsem si internetové bankovnictví a naučil jsem si pamatovat hesla z paměti díky zlepšení krátkodobé paměti.

V kolektivu klientů, kteří se mnou chodili do denního stacionáře, jsem navázal pozitivní vztahy. Vzájemně jsme si během terapií pomáhali a vládla příjemně přátelská atmosféra, možná jsou to vztahy krátkodobé, ale jsem za ně rád. Cítil jsem se v ERGO Aktivu jako v rodinném prostředí. Na začátku jsem si přál vrátit se do práce a to se mi podařilo. Vracím se k svému původnímu zaměstnání kněze jako Výpomocný duchovní. Chci zase začít běhat a na jaře bych si rád koupil kolo.

 

PŘÍBĚH IVONY

Ivona byla doma se psem oblečená v pyžamu, když ji začalo bolet v noze a pak už si nic nepamatuje. Probudila se až v nemocnici, nemohla se hýbat ani mluvit. Když na to období vzpomíná, mění se jí hlas a musí se napít. Hodně jí v té době pomohl manžel Honza a jeho sestra Marcela, má je oba moc ráda. Sedíme na gauči v prostorách ERGO Aktivu a povídáme si, co jí pobyt u nás přináší. Ivona je velmi kontaktní, snadno naváže vztah s druhým člověkem a často se směje. Překvapuje mě, že spolu mluvíme hodinu a čtvrt i přesto, že Ivona trpí afázií a říká jen jednotlivá slova nebo holý podmět s přísudkem. Občas si nemůžu být jistá, že Ivona myslela přesně to, co já z jejích slov pochopím, interpretuji a ona mi výklad odsouhlasí nebo zamítne. Nejtěžší pro ni jsou časové údaje. Ptám se, co by chtěla, abych o ní do článku napsala. Říkám, že ho budou číst také ostatní klienti. Po chvilce odpovídá, že věří v zlepšení svého stavu. I když někdy má strach, že ne. Když se ptám, co jí spolupráce s ERGO Aktivem dala, odpovídá: fuška, náročný, dobře, výborný a paráda. Snažím se doptávat na cíle, které si zadala při nástupu. Chtěla zlepšit komunikaci, znovu vykonávat domácí práce. Potřebovala rozcvičit levé rameno. Chtěla znovu jezdit tramvají beze strachu. A největším cílem byl návrat do práce prodavačky. Během pobytu u nás si ujasnila, že by ji bavil také úklid, ten se nabízí jako další možnost pro hledání práce.

Co si z toho splnila? Včera poprvé jela domů sama tramvají a říká, že žádný strach neměla. Když mi to říká, směje se a svítí jí oči. Dodává, že víc nervózní než ona, byl její manžel Honza. A opět se směje. Pyšně mi vyjmenovává, že doma sama vytřela, vyprala a složila prádlo do skříně. S rukou pravidelně cvičí, v ERGO Aktiv využívá ergoterapii i fyzioterapii. Také se hodně zlepšila ve slovní zásobě a řečové expresi díky pravidelné logopedické péči. Se sociální pracovnicí nacvičují modelové situace, které mohou nastat v obchodě. Učí se pracovat s penězi a jednat se zákazníky. V prosinci končí Ivony docházka do intenzivního rehabilitačního programu, ale už od nového roku bude Ivona docházet do ERGO Aktivu na pracovní stáž. Hlavní náplní stáže bude trénink úklidu a vedle toho bude dále čerpat ty služby ERGO Aktivu, které nejvíce potřebuje včetně hledání uplatnění na méně chráněném pracovním místě. Ivona i její manžel jsou z toho nadšeni a na pokračování naší spolupráce se oba těší. Do budoucna se tedy nabízí návrat do práce. Ivonu čeká ještě hodně „fušky“ než i tento poslední cíl bude splněn. Přesto když přehlédnu čtyři týdny, které Ivona dochází do denního stacionáře, můžu jen říct: gratuluji, Ivono! Cením si vaší odvahy bojovat! Na závěr nutno dodat, že Ivona je jeden z klientů, kterým veřejná sbírka Polívková smršť umožnila využívat plný rozsah služeb centra ERGO Aktiv. Finance z Polívkové smršti totiž pomáhají hradit rehabilitaci (která je ze zákona zpoplatněna) těm osobám, které si ji z nejrůznějších důvodů nemohou platit z vlastních finančních prostředků.

 

ZAVŘENÝ V KOBCE

V červenci roku 2012, po té, co jsem se vrátil z dovolené, mě při večerní sprše velmi rozbolela hlava. Manželka mi zavolala záchranku, která mě odvezla do nemocnice. Lékaři zprvu nemohli najít příčinu bolesti. Po několika vyšetřeních jsem byl informován, že krvácím do mozku – jenže bylo poznat kde. Po pěti dnech jsem ochrnul na levou stranu a od té doby se v tom plácám. Po nějaké době lékaři objevili, kde to prasklo, ale bohužel to prý nešlo operovat. Naštěstí mě převezli do jiné nemocnice, kde jsem měl obrovské štěstí. Druhý den hurá na sál, při vědomí mě operovali, až ke konci operace jsem odpadal. Když jsem se probudil, tak mi bylo řečeno, že se operace povedla. Při vizitě jsem se dozvěděl, že krvácení částečně zamezili, ale že bude muset být provedena ještě jedna operace.

Z nejhoršího jsem byl ale zachráněn. Hned následující den za mnou přišla rehabilitační sestra a začínám cvičit.

Po týdnu mě převezli zpět do nemocnice, kde jsem byl prvně hospitalizován. Pro mě nejhorší zážitek – pokoj kobka, jedna postel vedle druhé, musím rychle pryč, nebo tu umřu. Sháněl jsem ženu a kamarády, aby mě odsud co nejrychleji dostali. Zařídili mi aspoň jiný pokoj. Nikdo si mě tam nevšímal, manželka sháněla přesun do jiné nemocnice. Po týdnu jsem se dostal na rehabilitaci do Krče. Tam jsem začal dělat pomalé pokroky. Prstům se pořád nechtělo pohybovat.

Po 14 dnech jsem byl přeložen na Malvazinky. V rehabilitaci jsem úspěšně pokračoval a poznal jsem tam kosího bratra. Rovnou z Malvazinek jsem se vrátil do Vojenské nemocnice, kde jsem podstoupil druhou operaci. Po pár dnech jsem byl propuštěn domů. Nebýt mé ženy a dětí, tak jsem byl ztracen. Vůbec jsem nevěděl, co bude dál, největší problém byl sehnat doktory. V lednu jsme s kosím bratrem vyrazili do lázní, pořád byly vidět nějaké pokroky. V srpnu jsem začal rehabilitovat s ErgoAktivem. Intenzivní rehabilitace je pro nás to nejdůležitější. V únoru jsme s kosem opět vyrazili do lázní. Všem, kdo mi pomáhal, mockrát děkuji.

Spolubojovníkům přeji velké úspěchy v rehabilitaci a hlavně to nevzdávat.

Naděje umírá poslední.

 

„SPORTEM KU ZDRAVÍ“

Před 3 lety jsem utrpěla těžké poranění mozku způsobené pádem z kola při jízdě

z kopečka, asi tak 35 km/hodinu. Jsem bývalý aktivní sportovec a na kole dálkové trasy jezdím asi 25 let, mám najeto statisíce kilometrů.

Naštěstí jsem tehdy nejela sama, ale s manželem, a již existovali vymoženosti jako mobilní telefony a letecká záchranná služba – byla jsem totiž okamžitě v bezvědomí. Bezvědomí prý trvalo asi 3 týdny. Nic si nepamatuji, ani letecký převoz do Prahy na neurologickou JIPku, až překlad na následnou péči. V paměti mi chybí dva měsíce, protože jsem zapomněla i to co se dělo několik dní před úrazem. Ani jsem si nepamatovala, že jsem na neurologické JIPce začala mluvit s moravským nářečím – to mi později vyprávěla rodina.

Když se mi konečně vrátil mozek do hlavy, uvědomila jsem si, že za mě nikdo nic neudělá a že musím sama. Pilně jsem cvičila s rehabilitační pracovnicí i s ergoterapeutkou, učila jsem se chodit a hýbat polovinou těla postiženou parézou, cvičila jsem pravé oko postižené těžkou parézou. Oko jsem sice po 3 měsících začala otevírat, ale obrnu těžko překonávám ještě teď. Pořád mě trápí dvojité vidění. Celou anabázi jsem zakončila v rehabilitačním ústavu v Kladrubech, kde mi moc pomohli. Po téměř sedmi měsících jsem se dostala domů. Měla jsem štěstí na dobrou lázeňskou a ošetřovatelskou péči a na rodinu. Jsem ze 4 dětí, a i když jsme už jen tři sestry, vždycky jsme byli zvyklé si pomáhat.

Když jsem se po tak dlouhé době vrátila domů, vyvstala spousta dalších problémů. Člověk třeba zapomene PIN, taktéž jsem si nepamatovala, jaké máme auto (pamatovala jsem si to staré). Dále jsem zapomněla, co kde doma mám – od oblečení až po nádobí, a také jsem zapomněla vařit. Dříve jsem byla schopna, když se nás sešlo na chalupě 25 – rodina i kamarádi, pro všechny uvařit a napéci. Ještě že existují kuchařky. Za pomoci manžela jsem dala všechno dohromady. Také jsem se pomalu učila jezdit MHD – už jsem se také vydrápala dovnitř, což také nebylo jednoduché. Musela jsem se znovu naučit, co kam jede, to jsem také zapomněla, ale i ulice v rodné čtvrti. Musela jsem se naučit, že vše co dělám, musím dělat pozorně a soustředěně, ne levou zadní jako dřív. To trvá dodnes. Vím, že když nedávám pozor, tak zakopnu nebo se netrefím pravou rukou, nebo mi z ní něco vypadne. Od začátku po příchodu z nemocnice domů jsem se snažila žít normálně, i když to moc nešlo. Byla jsem často na sebe naštvaná, když se mi nedařilo, a někdy i protivná.

Obdivuji manžela za tu trpělivost a nadhled, i když jsem mu frustrovaná říkala, ať si najde nějakou mladší a zdravou, že to se mnou je hrozné vydržet. Po všem, co bylo, si uvědomuji svou nespravedlnost a snažím se podobným výbuchům vyhnout, i když se mi to ne vždy podaří.

Rok po úrazu jsem byla schopná začít chodit do „ERGO Aktivu“. Bylo to na tři měsíce a moc mi to pomohlo při návratu do normálního života. Ergoterapie se snoubila s fyzioterapií, prostě ideální prostředí. S ostatními klienty jsme se skamarádili, navzájem si pomáhali a v příjemném prostředí a s laskavými terapeutkami se nám dařilo lépe.

Po dvou letech jsem mohla do „ERGO Aktivu“ nastoupit znovu na tréninkové pracovní místo, což znamená, že terapeutům pomáhám při terapiích. Práce mě baví a psychicky pomáhá to, že někomu mohu pomoci a mohu taktéž trochu vrátit to dobro, co bylo poskytnuto mně.

Za sebe mohu říci, že se trochu změní náhled na život. Člověk se naučí radovat se z maličkostí, a že to jde, i když spoustě věcem, co byly dřív, musím odmávnout a jen vzpomínat. Jak já říkám – to bylo v minulém životě. Trochu mě trápí poruchy rovnováhy, to se ještě úplně nespravilo a sem tam mám problémy s krátkodobou pamětí, ale důležité je, že stále cvičím!

 

JAK JSEM PO CMP SAMA PĚŠKY PŘIŠLA PŘÍMO NA NEUROLOGII…

Jednou za pozdního rána na začátku léta jsem se probudila a ihned začala ranní hygienu – měla jsem jet za svou maminkou. Velice rychle jsem si uvědomila, že se mi děje něco

s levou rukou. Najednou jsem v ní neudržela čajník, zápasila jsem při oblékání. Hlavně podprsenka mi dala zabrat. Ruka ztrácela sílu a nic neudržela. Levá noha se mi začala podlamovat v koleni. To už jsem se vyděsila, poprvé se rozbrečela a zavolala své 92leté mamince, že nikam nejedu, protože mi není dobře.

Máma mě poprosila, abych k ní při-šla, že něco potřebuje vyřídit. Jelikož má anginu pectoris, většinou jí šetřím a nechci jí vyděsit, tak jsem souhlasila. Naštěstí bylo pod mrakem, proto jsem si vzala s sebou deštník místo hůlky. Když jsem se dopajdala

k mámě, dala mi šek a požádala mě, abych ho šla ihned deponovat do banky. Chodilo se mi stále hůř, i ruka byla pořád slabší, ale zvládla jsem dojet do banky a zpět tramvají.

Vystoupila jsem na Bulovce, kde bydlím, sedla si na lavičku, abych si odpočinula a promyslela další kroky. Bylo mi jasné, že musím k lékaři a to k neurologovi. Na vysvětlení, můj táta byl lékař – neurolog a od dětství jsem slýchala, s čím vším souvisí mozek, mícha a nervy. Napadly mě tři možnosti, co by mi mohlo býti. Mrtvice, virová obrna anebo roztroušená skleróza.

Jednu neuroložku na Bulovce jsem znala, jednou jsem jí požádala o konzultaci při nějakém překladu. Ale neměla jsem na ní spojení. Kontakt na ní mi dal tchán mé dcery, který také pracuje na Bulovce – pro nechápavé jako jsem já, moje dcera si vzala jeho syna. Zavolala jsem mu a vysvětlila situaci. Řekl mi, ať raději přijdu nejdřív za ním, že mezitím všechno domluví, to jsem si pobrečela podruhé. Jelikož jsem byla kousek od vchodu do nemocnice a ještě jsem chodila, ani mě nenapadlo zavolat si sanitku a přišla jsem pěšky až dovnitř. A pak to jelo, posadili mě na vozíček a začalo kolečko vyšetřování a můj šok, když se potvrdila první varianta.

 

JEDNOU A DOST? ČLOVĚK NIKDY NEVÍ!

V červenci roku 2012 jsem prodělal cévní mozkovou příhodu, resp. tři příhody za sebou během 14 dní. Po první lehké příhodě, kdy jsem byl normálně pohyblivý, pouze jsem ne-měl cit v levé ruce a měl jsem spadlý levý koutek úst, jsem navštívil ošetřující lékařku, která mě odeslala na neurologické oddělení nemocnice. Na základě výsledku vyšetření na CT, jsem byl následně hospitalizován na interně. Po třech dnech večer přišla druhá příhoda zhruba stejného rozsahu. Večer jsem si naléval čaj do sklenice, kterou jsem držel levou rukou, a najednou mi sklenice vypadla z ruky. Šel jsem to hlásit na sesternu a setra poznala, že špatně artikuluji. Přivolala lékaře a ten mě po základním vyšetření odeslal na CT. Druhý den mi bylo sděleno, že rozsah se nezměnil a pokračovali v léčbě se silnějšími léky. Mezitím jsem prodělal vy-šetření srdce a karotid, kde bylo zjištěno, že jedna tepna na pravé straně je téměř ucpána. Vzhledem k tomu, že na magnetické rezonanci byl volný termín až následující týden, byl jsem propuštěn do domácího léčení.

V neděli večer, když už jsem ležel v posteli a chtěl jít na WC, zjistil jsem, že se nemohu zvednout ani do sedu. Vzbudil jsem svou partnerku, která se mě chvíli pokoušela zvednout a pak řekla, že je to vážné a zavolala záchranku. Byl jsem odvezen záchrankou na CT a následně na neurologii nemocnice Na Bulovce. Když jsem se ráno probudil, zjistil jsem, že jsem ochrnutý na levou polovinu těla. Přepadl mě pocit naprostého smutku a marnosti. Navíc prostředí neurologie Na Bulovce nepůsobí zrovna uklidňujícím dojmem, i když musím říct, že přístup zejména sester a pomocného personálu byl skvělý. Navíc hned během dopoledne mě navštívili pracovnice fyzioterapie, ergoterapie a logopedie a vysvětlily mi postup léčení a rehabilitace.

V úterý jsem byl převezen na magnetickou rezonanci a z výsledků vyplynulo, že došlo k ucpání nějaké cévky v mozku a bohužel i k definitivnímu ucpání pravé krční tepny – karotidy. Na základě toho došlo k ochrnutí levé poloviny těla. V té době jsem na tom byl po psychické stránce mizerně, řekl bych, že jsem se dostal až na úplné dno. Mým štěstím bylo, že moje partnerka za mnou jezdila několikrát za den, ráno, v poledne, odpoledne i večer a starala se o mě, jako o malé dítě. Za to jsem jí velice vděčen, řekl bych, že mě vytáhla z nejhoršího, i když, jak říkala, to nebylo úplně jednoduché. Říkala, že jsem měl výpadky krátkodobé paměti a byl jsem někdy protivný. Navíc mě navštěvovala spousta kamarádů a známých, kteří mi dodávali sílu pro další boj s touto krutou nemocí.

V té době jsem hodně vzpomínal na svoji maminku, která v 70 letech prodělala také CMP a po následné operaci byla plně ochrnutá, měla velké problémy s pamětí a v době horších stavů byla hodně popletená. Vzpomínal jsem na její statečnost a ohromné úsilí, které nakonec přineslo ovoce a maminka to vše zvládla a dokázala se z toho dostat tak, že žila ještě dalších 10 let naprosto plnohodnotný život a dokázala se postarat nejen o sebe, ale i o nás všechny při srazech celé rodiny. Maminka pro mě byla velkým vzorem a neustále jsem si říkal, že když ona to zvládla v 70 letech, tak to musím dát také.

Moje partnerka nelenila, a když viděla, jak jsem Na Bulovce nešťastný, zajistila mi po třech týdnech převoz na rehabilitační kliniku Na Malvazinkách. Zde jsem se postupem času a intenzivní rehabilitaci, začal cítit postně stále lépe a lépe. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Asi po měsíci tvrdé práce jsem začal chodit sám o jedné francouzské holi, za další měsíc jsem zahodil i tu hůl. Zejména bazén a vířivky mě evidentně prospívaly a navíc jsem se seznámil s lidmi se stejným postižením, kteří byli také odhodláni se se zákeřnou nemocí porvat. Jeden z nich se stal mým bezvadným přítelem, je to Roman Balšánek – bezvadný kluk, se kterým jsme se začali nejen hecovat, ale i navzájem se podporovat a chválit. Táhneme tu káru spolu už rok a půl, byli jsme v lázních a pak jsme našli skvělou neziskovou organizaci Ergoaktiv, kam spolu také docházíme a chystáme se podruhé do Jánských Lázní.

Pocity těsně po příhodě – bída a zmar- totální psychická devastace.

Důležité aspekty pro vylepšení stavu: podpora partnera, rodiny, přátel, kolegů z práce, pevná vůle, tvrdá dřina, štěstí na lidi kolem.