Povídkář

HLAVNÍ  POSTAVA: Rozbitý robot

MÍSTO:                       Louka
TÉMA:                        Lepší zemřít, než žít se špatnou reputací.

PRVNÍ VĚTA: Příběh začíná v době, co jsem našel baťoh.

R. a R.

Příběh začíná v době, co jsem našel ten baťoh. Byl na můj vkus dost ošuntělý. Celý oplesnivělý, provlhlý, původní barvy vzaly za své. Sbírám ho štítivě z trávy a než do něj nakouknu, s opatrností se pořádně rozhlédnu. Celou louku, posetou lučním kvítím, jemuž vévodí rudé vlčí máky, kolem dokola obklopenou vzrostlými stromy, doslova rentgenuji svýma velkýma, trojúhelníkovýma, neonově zelenýma očima. Všude se zdá být pusto prázdno. Ale pozor, na úplně opačném kraji louky, pod nejvyšší borovicí, zachytím úplně malý, nenápadný pohyb.

Pohybující se objekt vyhodnocuji jako velmi zvláštní vozítko na ruční pohon. Sedí na něm človíček, který se lopotivě vlastníma rukama snaží rozpohybovat kola. Také mne svým pohledem zachytil a jede mi v ústrety.

Odkládám ještě neprohledaný, před kratinkou chvílí nalezený baťoh a vydávám se vstříc neznámému a neznámu. Přiblížili jsme se na vzdálenost pouhých dvou kroků. Stojíme proti sobě, vlastně já stojím, zatímco on sedí na podivném vozítku a upřeným, nedůvěřivým pohledem si prohlížíme jeden druhého.

Téměř hrobové ticho přeruší neznámý svým naléhavým dotazem: “Kdo vlastně jsi?“ Dlouhá pauza a potom se ozve krátké, leč informacemi nabité sdělení: “Jsem robot. Rozbitý robot Robin z planety Rainball. A ty?“ „Roman“ odvětí a žádá, ať pokračuji. Tak se do toho tedy pustím. Začnu a vylíčím Romanovi svůj život. Po krátkém líčení (podle mého dosti nezáživného života), se dostávám k posledním událostem: “Poté, co jsem se rozbil,  mě naše policie, která podléhá přímo samozvanému vládci naší planety Rainball, odklidila. Přes můj odpor (nikoliv hraný), mne násilím naložila hlídka do jedné ze čtyř policejních vesmírných lodí a vydala se se mnou na cestu nazdařbůh vesmírem. Tady se jim to zdálo asi dost daleko, tak policisté přistáli, vyhodili mě z lodi a rychle odletěli zpět na rodnou planetu. Jo, tak to u nás chodí, co je rozbité, musí pryč.

„Víš, máme dost podobný osud“ řekl Roman a pokračoval. „Já jsem svým způsobem také porouchaný. Dostalo se mi však naprosto odlišného zacházení. Neslouží mi totiž nohy, proto musím používat to podivné vozítko. Bez vozíku se nikam nedostanu“. „Mám nápad!“ zvolá Roman. A hned se pustí do vysvětlování: „Mohli bychom sejít lesem dolů do údolí k malé říčce. Je tam dokonce i zřícenina starého mlýna. Je to tam moc pěkné.“

 Honí se mi hlavou myšlenky, na ještě neprobádaný baťoh.

Ještě jsem zdaleka neskončil s přemýšlením o svém nálezu a slyším se, jak říkám: „To bude určitě príma“.

Dostávám ještě pár nezbytných rad, jak řídit vozítko s pasažérem a můžeme vyrazit. Chopím se madel vozíku a ujdeme sotva pár metrů, klopýtnu o kořen borovice, pustím vozík a natáhnu se jak dlouhý, tak široký. Nadzvednu obličej, který je zabořený v mechovém  polštáři. Hrůzou poulím zrak, neschopen vydat hlásku, špetky kolomazi by se ve mě nedořezal.  Vozík s Romanem se nekontrolovaně řítí do údolí. Roman se ho snaží, co nejrychleji zabrzdit. Škoda, že je fyzika tak neúprosná. Zákon setrvačnosti se nám tu předvádí v celé své síle. Prudkým, rychlým a silným zabržděním je jeho tělo vymrštěno, ve vzduchu udělá pár kotrmelců, zastaví se o borovici stojící mu v cestě a zůstává nehnutě ležet.

Romana je mi opravdu líto, třeba někdo půjde kolem a pomůže mu nebo přivolá pomoc. Já musím prozkoumat obsah toho pohozené batohu. Co kdyby tam bylo nějaké nářadí vhodné k mé opravě. Běžím na louku.

Vrhnu se po batohu a vyndám vše, co je uvnitř Celý obsah tvoří blok, obyčejná tužka a už vůbec nic. Žádné nářadí. Nic, co by mohlo zkvalitnit můj politováníhodný život. Z oblak se začínají na louku snášet kapky. Oči mi opět sklouzly na blok. Beru ho do svých plechových rukou, chci ho prolistovat. Skončím však na první stránce, je tam napsáno motto : LEPŠÍ  ZEMŘÍT, NEŽ  ŽÍT  ŽIVOT  SE  ŠPATNOU  REPUTACÍ. No nic, už nemám žádnou sílu, prostě na nic. A přeci v sobě najdu ještě  energii, dojít doprostřed louky a sednout si na zem.

Prší stále hustěji. Déšť trvá bez pěti dnů celý měsíc. A já sedím na louce, prší na mne, rezivím, pomalu se rozpadám… Jedna z posledních mých myšlenek patří Romanovi. Ani jsem se mu nesnažil pomoci. Ani trochu, ale teď už to nedohoním. Pak to přijde.

Ozve se téměř neslyšné zarachocení a poslední zbytky rozbitého robota Robina z planety Rainball daly světu vale. Vše je zalité sluncem. Konec Robina na už odkvétající louce má jednoho očitého svědka. Ukrývá se před paprsky slunce pod stromy. Ten svědek je Roman se svým podivným vozítkem.

Autorka: Romana Dvořáková

Příspěvek byl publikován v rubrice NOVINKY. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.