Zkušenosti klientů

AKTIV Klub

Už v roce 2006, přesně večer 3. 11., jsem prodělala CMP. Na onen ponurý listopadový večer mi zůstala jako památka: invalidní vozík, silná ataxie na pravé straně těla, pokřivený obličej, pošramocené hlasivky… Lepší už to nebude. I přes počáteční devítiměsíční pobyt v nemocnici a všechny možné i nemožné rehabilitační kurzy. Do dneška dojíždím na fyzioterapii a ergoterapii.

Z praváka jsem se přeučila na leváka a začala s malováním. Jezdila jsem na taneční terapii, arteterapii, do Dílen tvořivosti a hipoterapii. Bohužel žádnou z těchto aktivit už nemám. Buď skončily terapie samotné nebo mi vypršela doba, po kterou mi byla povolena účast na nich. Najednou přede mnou byla jen rozprostírající se nuda a šedivé dny plné nicnedělání.

Až jednoho dne mi přišla pozvánka z ErgoAktivu /jehož personálu si nesmírně vážím/ na informativní schůzku o vznikajícím KLUB Housu. Hned se mi zalíbilo, že si můžeme vybrat, který den chceme chodit, kolikrát v týdnu a co chceme dělat. Mělo to jedinou podmínku – dohodnout se mezi sebou.

Chodím každé úterní odpoledne na tvůrčí psaní. Přivedla jsem na TP i svou kamarádku, myslím, že je také spokojená. Máme moc fajn lektora. Přinese vždy dvě, tři knihy, čte nám z nich ukázky nebo nám pustí kousek filmu a všichni společně díla rozebíráme a sdělujeme si své postřehy a dojmy. Závěrem dostaneme většinou za úkol něco napsat, což je fajn, neboť je co dělat i doma.

Hodně by mě mrzelo, kdybych o tuhle aktivitu přišla. Život po CMP není zrovna  procházka růžovým sadem a právětyto aktivity mu dávají smysl.

 

SKVĚLÁ AKTIVITA

Lidé, kteří se vypořádávají s následky cévní mozkové příhody (CMP), mají většinou problém s vlastním sebevědomím. Je jim doporučováno, aby se snažili navázat na své dosavadní dovednosti, nebo se pokusili pustit do něčeho nového.

ERGO AKTIV patří mezi organizace, poskytující špičkovou péči a konkrétní pomoc i v této oblasti. Neustále se snaží podporu vylepšovat. V minulém roce spustil velice zajímavý projekt – „KLUB House“. Umožňuje rehabilitujícím vytvářet aktivity v oblastech a intenzitách, na které si troufnou. Já osobně chodím do klubu společně s dalšími, které zajímá fotografie a film. Ostatní dělají taky něco, co je buď lákalo a nebyl čas nebo se něčemu trochu věnovali. Přes volnost v rozhodování, co budeme konkrétně dělat, má každá skupina pomoc v odborném vedení.

Ať se v dalších dnech věnujeme cvičení nebo třeba tvůrčímu psaní, vždy je to právě i o posilování sebevědomí. Že „něco ještě dokážu“, že „nejsem k ničemu“, že „žít má smysl i s hendikepem“.

Setkávání se s podobně nemocnými je taky super. Nejsme „v tom sami“. Každý takový kontakt pomáhá. V „Klubu“ totiž probereme ledacos. I třinácté komnaty.

MUDr. Václav Lukáš