Život jako hrnek instantní kávy

Vystupující postavy Bára, pes Lucky a imaginární přítel Dobrota

Starší sestra odešla už do práce. Jako každý jiný všední den. „Zase jsem tu sama. Ale nemůžu přeci celou dobu, co je ségra v práci, jen sedět se složenýma rukama. Jednou se to stalo a  nikdo jiný než já sama s tim nic neudělá.  Nemůžu se pořád litovat, to bych šla za chvíli všem na nervy. Musím se pořádně zamyslet a to by bylo, abych na něco nepřišla,“ brumlá polohlasně Barča. „Nejradši bych něco tvořila, něco z čeho by měli ostatní radost a a kdyby z to měli i užitek, bylo by to super. Uvidíme, co  mi z tý hlavy vyleze.“

Její hlas rezonuje ztichlým obývákem, jakoby někdo mluvil do amplionu. Raději si pojedu udělat kávu.Vydá se do kuchyně. Překodrcá nizounký práh. Lokne si z hrnku právě uvařeného nápoje a nepříliš nahlas pronese „Brr, to  kafe chutná jak břečka a i na pohled je hnusný. Naštěstí je tak snadné ji vylepšit, na rozdíl od mého současného života. Dneska dorazí na kus řeči Věrka, hurá, aspoň mě trochu rozptýlí a třeba na něco společně přijdeme. Připravím alespoň nějaké to občerstvení. A tu svou kávu si vylepším aspoň kapkou mlíka a trochou cukru. Dnešek uteče jak voda, furt bude co dělat a to je moc fajn.

Barča zajede ke stolu, kde stojí hrnek skoro po okraj plný horké kávy, mrkne z okna a zamyslí se. Přitáhne si malý blok, normálně určený k sepisování nákupních seznamů. Otevře ho, vezme do ruky tužku a na papíru vznikají první tahy. Vzpomíná, jak chodila do školky, kde se zamilovala do Vráti Dobrýho, přitom stále kreslí. Tenkrát by mu bývala snesla modré z nebe. Byl to její princ. Krásný, chytrý, hodný. Vždy mu přichystala z jeho skříňky bačkůrky, držela mu místo u stolečku, kdykoliv chtěl, tak si s ním hrála.

„Jéé, ty jsi nakreslila moje bačkůrky,“ ozve se nadšeně dětský hlásek.

Bára se otočí a překvapením ztratí hlas. Za chvíli se vzpamatuje, plácne dlaní do čela a radostí zvolá: „To jsi přeci ty Dobroto! Pamatuješ, tak jsme ti ve školce říkali.“

Bára nemůže z Dobroty spustit oči. Ona zestárla, on ne. Pořád je to ten krásný, okatý, malý kluk, jak si ho pamatuje ze školky. Vůbec se nezměnil. Je tady doopravdy nebo je to pouhá iluze?

„A co tady vlastně děláš?“

„ Vzpomínala jsi na mě a tak jsem se stavil. Jak se vede Báro?“

„No, co ti budu povídat, vždyť, vidíš sám, že jsem nemocná.“

„Máš angínu?“

„No, to by mi ještě chybělo, jako by nestačilo všechno ostatní.“

„Tak co ti tedy je?“

„Víš Dobroto, já o tom dost nerada mluvím.“

„Ale mě to přeci můžeš říct, já se ti smát nebudu. Nebudu stejný, jako celá naše třída ve školce. Pamatuješ?“

„Už nějak nevím. Co přesně myslíš?“

„Přeci, jak se všichni, kromě nás dvou, posmívali Zbyškovi za koktání.“

„Jo, na to si vzpomínám. A ještě na fůru dalších věcí.“

„Jako například?“

„ Třeba tenkrát, když si se mi svěřil, jak strašně se ti líbí Ivanka Slámová, jsem se vrátila domů a děsně brečela. Přišla za mnou ségra, položila mi ruku na rameno a řekla: „Nebul, takových ještě bude“. Tenkrát mi moc pomohla, a teď znova. To, když si mě vzala k sobě do bytu, poté co mě propustili z nemocnice, abych nemusela někam do ústavu a po třetí, když pořídila Luckyho.“.

„Tys byla v nemocnici?  A co bys dělala v ústavu? V jakém a kde?  Jela

by ses tam jen podívat nebo pracovat? Já tomu fakt vůbec nerozumím! Co s tebou je? A kdo je Lucky?“

„Že jsi to ty, tak ti tedy převyprávím i tu děsnou historku. A taky je na čase  představit Luckyho. Ale nejdřív mi řekni, co ti můžu nabídnout, čaj, kofolu nebo minerálku? Kafe ti nenabízím, stejně mám jen instantní a navíc malým dětem připadá jakékoliv hořký a hnusný. Nemám pravdu?“

„Máš. Dám si kofolu.“

Bára začne své vyprávění tím pro ní daleko jednodušším a mnohem, mnohem příjemnějším: „Lucky je můj věrný společník, průvodce, ochránce, zkrátka  takový moje chlupatý štěstí.“

„Lucky je pes? Co je to za rasu? A kolik mu je?“

„Správně, pes, sibiřskej husky a v srpnu mu bylo pět.“

Pes zaslechne své jméno, přijde do kuchyně. Složí paničce hlavu do klína a upřeným pohledem velkých, kulatých, hnědých očí, jakoby se ptal: Piškůtek by nebyl? „Ale to víš, že dostaneš dobrůtku,“ Lucky zhltne  piškůtek a odkráčí se věnovat své nejoblíbenější činnosti – spaní.

„Vyprávěj už prosím Báro,“ vrátí ji milý hlásek zpět.  ‚“A proč sedíš na tý židli s kolečky, to si tak zlenivěla, že už nejsi ochotná udělat ani krok? A proč tak divně mluvíš a křivíš pusu?  Už povídej! Nemůžu se dočkat.“

Autor textu: Romana Dvořáková