Život jako hrnek instantní kávy II

„Tak tedy poslouchej, ale neni to moc pěkný vyprávění. Řekněme, že jsem se ocitla v nesprávný čas, na nesprávném místě. Autobus, kterým jsem jela na výstavu divadelních kostýmů, nevybral zatáčku, několikrát se převrátil a skončil na střeše v poli, hned vedle silnice. Chvilku zlověstného ticha, vystřídaly výkřiky plné zoufalství, strachu a bolesti. Přímo z místa havárky mě přepravila helikoptéra do nemocnice. Ještě cestou jsem upadla do komatu. Strašlivě pomlácenou, se spoustou zlomenin a ještě víc tržných ran. Při rentgenování navíc zjistili, že mám poraněnej  mozek.“ Barča pokračuje, jak byla tři měsíce v komatu a ještě potom, když se probrala, byla v nemocnici dalšího půl roku. „Doktoři dělali co mohli. Stejně opouštěla bránu nemocnice na invalidním vozíku. Pocit štěstí z návratu domů až příliš rychle vystřídá beznaděj. Začnou vyplouvat na povrch věci, které už pro tebe vždycky budou nezvladatelné.“

„Které třeba?“ optá se Dobrota a hlas se mu třese strachem.

„Tak třeba, už se nikdy nepudu moci projít, už nikdy nebudu moci normálně promluvit, nikdy už nebudu vypadat dobře. Vždycky na mě budou koukat zděšeně, jako na nesvéprávnou, jindy jako na politování hodnou. A je toho mnohem, mnohem víc. Už o tom nechci mluvit,“ se slzami v očích, líčí své trápení hlasem plným smutku.

Lucky se probudí. Otevře oči, ještě v leže se protáhne. Postaví se znovu  propne celé tělo a pomalým, rozvážným krokem jde do kuchyně za pohnutým hlasem. Zjistí, že panička je v pořádku, přeochotně přijme nabízený piškůtek, olízne jí nehybnou půlku tváře.

 A ještě než se odebere Lucky opět spát, Dobrota ho obdivuje, hladí, objímá, tulí se k němu, ale Lucky vůbec nereaguje. A Barča si uvědomí, že Dobrota existuje jen v její mysli. Jen ona ho vidí, pouze ona s ním může mluvit. Je to jen  iluze, ale strašně krásná….

„Máš fajn kamaráda.“

„Jo, to mám. Ségra ho pořídila, ještě jsem byla v nemocnici, nechala ho vycvičit. Ne přímo jako asistenčního, ale i tak je šikovný až až.

„A nenalila bys mi tu kofolu, prosím?“

„No jasně, naliju ti ji, sobě vylepším to kafe a můžem se vrátit k povídání.“

Dobrota usrkává limču a hlesne: „Je moc dobrá, hezky studená. Co si to přidáváš do toho hrnku? „

„Trochu mlíka a cukru. Žádný voňavý preso to sice nebude, ale furt lepší než obyčejná instantní káva. A jak Bára spěchá, vypadne ji z ruky lžička a spadne na zem. Cinkne o dlaždice a v tu chvíli se objeví ve dveřích Lucky a kouká co se stalo. „Tady, Lucky,“ volá Bára na svého čtyřnohého kamaráda a přitom mu ukazuje, co od něj potřebuje. Lucky udělá dva kroky, skloní hlavu k zemi, svou roztomilou tlamičkou sebere lžičku a podá ji Báře. „Hodnej Lucky,“ pochválí  a pohladí ho.

„Ty jo, super. Fakticky je moc šikovný. Hele Barčo, můžu se ještě na něco zeptat?  Připadáš mi pěkne naštvaná. Proč?“

„Ále, celej můj současnej život je mdlej zrovna tak, jako tahle  nedobrá, instantní káva. Proklouzává mi mezi prsty, jako zrníčka toho plytkého prášku. Cítím se jako buclatá konvice, kterou kdosi naplnil tou odpornou, hnusnou, hnědou tekutinou a…“

„Fakticky je to tak hrozné? A nešlo by si ten život aspoň nějak zpříjemnit?“ otáže se se  zájmem Dobrota.

„Vůbec si to nedovedeš představit. Nevíš co všechno takovej život přináší. Jaký překážky ti klade do cesty. Nestačí si jen tak jako zdravej sednout na vozík. Pořád totiž máš v hlavě, že kdykoliv můžeš z toho krámu vstát, podat si co chceš a odkud chceš a když náhodou nedosáhneš, přistavit si židli a vyhupsnout na ní. On je sakra rozdíl, jestli usedáš na vozík, s vědomím, že kdykoliv budeš chtít můžeš vstát a jít. Než se tam posadit a vědět, že je to jediný způsob, jak se pohybovat a kde neprojedeš, tam  je konečná. Sám prostě nedokážeš dojít nikam. Chápeš?

A dovedeš si vůbec představit koukat na všechno z výšky šestiletého děcka, když si dospělej normálního vzrůstu. Promiň Dobroto, ty vlastně ano, na rozdíl od spousty ostatních..A je toho mnohem víc.“

„A co třeba?“

„Tak třeba skoro pořád potřebuješ něčí pomoc, pořád si jak pod drobnohledem, nemůžeš se sebrat a někam jít, nakupovat je otrava. Nakonec zjistíš, že úplně nejlíp je ti doma s počítačem a rádiem.“

Dobrota se ošije a znova se ptá: „Nešlo by s tím něco udělat, abys nebyla tak smutná? Rád bych ti s tim nějak pomohl, ale moc si od toho neslibuj.Vždyť se na mě podívej, co můžeš od takovýho malýho kluka čekat?“

„Jen se nepodceňuj. Určitě bude fajn, když mě vyslechneš s pak mi povíš, co si o tom myslíš. Sama neljíp vím, že tak snadné, jako vylepšení instantní kávy, to rozhodně nebude. Nepomůže mi si k područkám vozejku přivázat lahev mlíka a na hlavu si posadit homoly cukru.“

„To by byla švanda, ale nevím jestli by to pomohlo.“

„Kdybych mlíko nahradila dejme tomu patchworkem a cukr linorytem, nemuselo by to být úplně k zahození. Co myslíš?“

„A umíš to?“

„Jasně“ odpoví Barča a pokračuje dál. „Věrka, vždycky když něco viděla, tak se jí to moc líbilo a mě by potěšilo, kdyby můj výtvor udělal někomu radost. Tak co tomu řikáš?“

„No to si mě dost překvapila. Přestala si brečet nad svým složitým životem a chystáš se ho nějak změnit. Úplně si ožila. Máš o něco zájem a to se mi moc líbí. Ne abys, kdyby se ti to náhodou hned nepovedlo, hodila hned flintu do žita.“

Dobrota zaslechne z hodně ztlumeného rádia časové znamení a rozmrzele pronese:“„Jé, to už je hodin a já už budu muset jít. Vůbec se mi nechce. Moc hezky se mi s tebou povídá.“

„A já zase nemám nic přichystáno pro Věrku. Víš, teď mi všechno trvá nesrovnatelně delší dobu. Bývala jsem rychlá, šikovná a až odporně precizní. To už nejsem a Věrka nezažene hlad vyprávěním o vylepšené instatní kávě a o možnostech zlepšení mého současného života.“

„Chceš něco pomoct připravit?“

„Ne, seš hodnej, díky. Já musím sama, abych měla dobrý pocit z toho, že sem pro Věrku něco udělala.“

„Rozumim, ale brzo se přijdu podívat, co si vyrobila.“

„Určitě přijď, moc ráda tě uvidim. A díky.“

„Za co?“

„Za všechno. A hlavně za to, že tě mám!“

Autorka článku: Romana Dvořáková